Isteren: Karibik severu

Ženeme se dnem i nocí přes tisíc kilometrů proto, abychom mohli cestovat pomalu. Protože nechceme ztrácet čas, abychom ten čas měli. Tak to je. Chceme zažít naše představy. Zhmotnit naši imaginaci dobrodružství. Dostat svou dávku endorfinů, které nejsou šizené současným životem. Jedeme nasednout do kánoe na norsko-švédské pomezí v kraji Femundsmarka a jdeme si hrát na cestování z dob starých prospektorů, osadníků a lovců kožešin Severní Ameriky.

V poloprázdném kempu u jezera Femund si vyzvedáváme objednanou kánoi a domlouváme převoz k vedlejšímu jezeru Isteren, které má být ještě malebnější a klidnější, než samotný Femund. Ke kánoi a vestě dostáváme dobře míněnou radu. Držet se při pobřeží, přestože, i když je vedro k padnutí, voda má stále svých svěžích 8°C, kdy při převrhnutí máme tak 15 - 20 minut na to, dostat se ve zdraví na souš.

A vedro je pořádné, které tu nikdo nepamatuje. Dokonce přes dva měsíce nepršelo a i jindy vlahý mech norských lesů vám nyní pod nohama křupe tak, že o vás ví i ve vedlejším údolí.

Poslední radu při vyplutí dostáváme od páru, který své putování po Isterenu ukončuje. Bacha na kameny pod vodou. Isteren má sice průměrně 40 metrů hloubky, ale zčistajasna vás najednou překvapí ohromný balvan, schovávající se pouhých 10 centimetrů pod hladinou. Po půlhodině jízdy se najednou jeden takový zhmotní přímo pod naší kánoí a nedobrovolně nás uvězní.

Naštěstí je jak obloha, tak hladina jak vymetená a není problém na něj vylézt, kánoi odlehčit a odrazit se pryč. Nyní již zkušeným okem severského dobrodruha shlížíme na kamenný slalom před námi a stáčíme směr ke středu jezera. Ještě, že dbáme na dobře míněné rady.

Pobřeží lemuje po většinu času hradba kamení, takže k přistání je nutné si vyhlídnout nějakou příjemnou písečnou plážičku. Na východní straně jich moc není, na první narážíme až po třech hodinách jízdy. Ale stojí za to. I když máme pocit, že to valíme rychlostí jak na našich českých divokých řekách, jsme v polovině jezera.

A nyní pár poznámek k vybavení. Brát si v létě na sever Evropy sadu baterek je, v důsledku polárního dne, opravdu zbytečná zátěž. Co mi však na začátku přišlo jako zbytečná zátěž, byly hamaky. Nakonec se z nich stal nejlepší nápad cesty. Trávíme v nich celý den. Pokud je vám z ležení na sluníčku vedro, stačí vám tři, zdatnějším jedincům čtyři vteřiny na osvěžení v jezeře. Další nespornou výhodou polárního dne je to, že máte na všechno dostatek času. Když vám k večeru přijde, že už se opravdu nudíte, klidně si vyrazíte na čtyřhodinový výšlap na blízkou horu. A ještě stihnete západ i východ slunce, který tu jde v ruku v ruce.

Největší námahou tu je sbalit věci do kánoe, abyste se mohli seznámit s dalšími soby, co kolem vás chodí večer na pastvu.

A potom tu je zvědavost, jestli ta další pláž bude ještě lepší než ta, na které nyní spíte. Jo a také fakt, že se musíte někdy vrátit na místo odvozu.

Nazvat Isteren Karibikem severu je uznávám vcelku odvážné tvrzení. Ale v podmínkách, které tu máme stačí vyměnit borovice za palmy a nikdo nepozná rozdíl. Tedy ten, kdo v Karibiku nikdy nebyl, jako my. Nebo je tu možná ještě jedna podobnost. Tu si tak sedíte poslední večer na té nejvíc bílé pláži, co je tu k nalezení, koukáte, jak se kýčovitě zrcadlí lesy a obláčky na hladině.

A během minuty už všechno kurtujete k zemi a schováváte se do stanu, ze kterého se stala placka přimáčknutá k zemi něčím, co lze možná někde nazvat tajfunem.

Ve chvíli, kdy přemýšlíte, jestli to ten stan vydrží, uslyšíte výrazné cinknutí. A když ze stanu vzhlédnete, uvidíte, že kánoe umí nejen plout po vodě, ale také létat vzduchem. Už chápu, že se na Jamajce rodí tolik skvělých sprinterů. Protože když se zvedne vichr, tak tu stovku musíte dát zatraceně rychle, abyste své věci zachránili. I mně se stoprocentně podařil rekordní čas, vyšperkovaný ukázkovým skokem do vody. Vše přivazujeme lany, stěhujeme se do podrostu a zítra nás čeká posledních pár kilometrů nazpátek.

Vichr se sice ráno uklidnil, ale vlny ne. Jestli nám celou dobu Isteren ukazoval svou skandinávskou pohostinnost, teď, nevím proč, padl do severské deprese.

Vlny se opírají o okraj lodi a způsobují ještě jednu nepříjemnost. Nyní je vám zkušenost pohledu severského dobrodruha k ničemu. Kameny pod hladinou nemáte šanci zahlídnout. Motáme se po jezeře jako po zámeckém bludišti a jedinou záchranou je, že jsme se konečně přiblížili k jediné silnici, která je na spodní straně jezera. Voláme do kempu, že na místo nakládky fakt už nemáme šanci doplout.

Při otázce na majitele kempu, jak plout po okraji jezera, když jsou tam kameny, nám přistane klasicky norská odpověď. No jo, když je horko, tak klesne hladina a všude jsou tu šutry co?

Adventure cestování, adventure dovolená je hra. Hraní si na něco a na někoho, kdo možná rizika podstupoval kvůli živobytí. My je podstupujeme kvůli zážitkům, kvůli vypnutí stereotypů a vyčištění si hlavy. Budiž.