Dovrefjell: Zkratka do Grónska

Do Dovrefellu se jezdí za Pižmoňem Severským. V případě, že jste žádného uspokojivě neviděli, můžete vzít s povděkem výstup na Snohettu, nejvyšší horu tohoto národního parku, abyste neměli pocit marně vynaložené cesty a úsilí.

Přecházíme silnici E6, tuto Route 66 severní Evropy a vstupujeme do údolí horské řeky Storbekken. Je pozdní odpoledne a chvílemi se musíme vyhýbat vracejícím se skupinkám turistů.

Za půl hodiny jsme tu již prakticky sami a máme pocit, že frekventovaná silnice a železniční koridor musí být již stovky kilometrů za námi.

Ocitáme se v Grónsku. Tedy, žije tu Pižmoň Severský, tento zapomenutý pozůstatek z doby ledové, kterého sem před desítkami let vysadili z Grónska právě proto, že prostředí a meteorologické podmínky zde odpovídají Grónsku. Takže se ocitáme v Grónsku a chceme vidět Pižmoně.

Prý tu určitá šance je. Podle jiných cestopisů a podle oficiálních informačních kanálů budeme mít štěstí, když ho zahlídneme. Ono prý potkat ho zblízka není žádný med. Přece jen patří do party nejnebezpečnějších zvířat severních zemí. Překročením hranice cca. 200 metrů způsobíte Pižmoňovi nutkavou potřebu hrabání kopytem, následované chroptěním a mručením, které vystřídá střemhlavý běh, který vám způsobí při nejlepším vyzkoušení způsobilosti norských záchranných složek. (Na Youtube lze najít videa, kde křikem vychýlili Pižmoně z jeho přímky běhu, ale zkoušejte to, že…)

Lehce stoupáme podél řeky a rozhlížíme se po okolních kopcích, jestli se na obzoru nepohne nějaký balvan a nestane se z něho velká chlupatá věc s rohama. Až málem vrazíme do dvojice lidí, kteří s foťákem leží na zemi a sledují balvan v řece, která je tak nanejvýš 50 metrů od nás. Balvan se na nás otočí a znenadání se koukáme do očí chlupaté věci z rohama. Po hodině cesty cíl návštěvy odškrtnut. Pižmoň se chladí v řece, máme ho na dosah ruky a přitom nám reliéf břehu zajišťuje bezpečí.

Dále je už v plánu pouze dojít prý jedním z nejhezčích treků Norska pod úpatí Snohetty. Máme tu v podstatě polární den, ale ještě nejméně patnáct kilometrů před sebou. Potkáváme posledního člověka. Dánského kluka, který si s námi chce hrozně povídat, ale pak konverzaci najednou utne a mizí. Po pravdě. Kdybyste takového kluka s takovou vyzáží potkali v nějakém thrilleru, je vám jasné, že nastal průšvih a stali jste se lovnou zvěří.

Za další hoďku potkáváme další Pižmoně. Rodinku, která se nedaleko trailu vyhřívá v posledních večerních paprscích. Vzdálenost je tak akorát, abychom je obešli, i když vůdce stáda si nás pečlivě kontroluje. Po chvíli zjišťujeme další věc, máme toho plné zuby.

Unaveně koukáme, že Snohetta se moc nepřibližuje a výhled tímto opravdu nádherným údolím nám kazí několik rodinek Pižmoňů, kteří jsou jak před námi, tak za námi. K večeru viditelně ještě slézají k řece a chodit hodlají pouze po našem vyšlapaném trailu. Musíme tu někde přespat. Na to, že je to vzácné zvíře, tak jich je tu jak psů. Což je určitě i statisticky pravda.

Stan stavíme na hřebenu nad údolím, kam jsme se z posledních sil vyškrábali. Vaříme poslední večeři, sledujeme úchvatné západy půlnočního slunce, sledujeme pasoucí se a pochodující Pižmoně pod námi a připravujeme se na spánek mezi nimi. Což znamená, že jsme připraveni během několika málo minut opustit místo kempování a zmizet. V Norsku se konečně trochu ochladilo a v noci lze spát.

Ze spánku mě budí vzpomínka na Jurský park. Během několika sekund se ale sen mění ve skutečnost. Ten úžasný zvuk, jak se poprvé objevil Tyranosaurus, se mi neozývá v uších, ale přímo za hlavou. Hrabání kopyta v zemi, hezky pomalu, táhle a pěkně v rytmu. Budím Marťu a posloucháme funění, které se mění v mručení, za které by se nestyděl ani pořádně nasranej Grizzly. Poslouchat je jediné, co naše tělo zvládá. Tedy kromě studeného potu, chvěním každého centimetru těla a totální ztuhlosti. V mysli neprobíhá žádné smíření, neotvírají se žádné brány nirvány, pouze poněkud nudná a zdlouhavá mantra “Jdi pryč”, která se určitě ve východních naukách neujme. Ujala se snad naštěstí v severských mýtech a po dvaceti minutách máme pocit, že se Pižmoň zklidnil a odešel.

Nezklidnili jsme se my a okamžitě jsme zahájili evakuační plán. Zmizet z dosahu testosteronem nabitého býka. Což už teď můžu prozradit, že se podařilo. Poslední smrtelný útok Pižmoně se v Dovrefjellu stal před X lety a je nám docela ctí, že jsme tuto dobu pomohli prodloužit.

Ačkoli se oblíbenost národního parku Dovrefjell-Sunndalsfjella sklání například před takovým Jotunheimem, tak se tu zase dají najít zážitky, které vlastně ani zažít nechcete. Zkrátit si cestu do Grónska o dva tisíce kilometrů za ten risk ale stojí!